Turistický kurz Stradonice

11.dubna 2025

Škola v přírodě je vždy velké dobrodružství a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Stradonice, které se nacházejí na břehu řeky Berounky, v sobě skrývají dávná tajemství z dob Keltů. Bylo tedy jasné, že i naše škola v přírodě bude protkána dávnými příběhy a tajemnými výzvami…

Cesta vlakem do Stradonic nám uběhla rychle, z oken jedoucího vlaku jsme mohli pozorovat zajímavosti našeho i sousedního okresu a než jsme se nadáli, stáli jsme na nižborské zastávce. Odtud jsme podél Berounky pokračovali již po svých do Stradonic a zhruba po kilometru jsme stanuli před penzionem Klamovka. Ubytovali jsme se na pokojích, poobědvali spaghetti carbonara a po chvilce odpočinku jsme vyrazili obhlédnout okolí. Prvoúčastníci se mohli seznámit s jedním z nejvýznamnějších keltských hradišť - oppidum Stradonice. Cestou jsme plnili zábavné úkoly a dokonce jsme našli i kešku. S výhledem na zámek Nižbor jsme se kolem místní hvězdárny vrátili zpět na Klamovku.

Druhý den nás čekal celodenní výlet na Hudlickou skálu. Vybaveni řízkem a sladkou svačinou jsme autobusem putovali přes Beroun až do Nového Jáchymova. Odtud jsme pěšky pokračovali do Hudlic. Nejstatečnější z nás vystoupali na samotnou Hudlickou skálu, odkud byl výhled do širokého okolí - na rozhlednu Máminka, kterou jsme navštívili loni, na stradonické oppidum, ale například i na vysílač Cukrák. Po sestupu jsme se přesunuli v čase do období Národního obrození - navštívili jsme totiž rodný dům buditele Josefa Jungmanna. Paní průvodkyně nám vyprávěla o jeho životě a provedla roubenkou, kde se Jungmann narodil. Bylo velmi poučné vidět, jak žili lidé před dvěma stoletími… Na závěr výletu jsme si v místní hospůdce objednali hranolky a malinovku.

Třetí i čtvrtý den se odehrával v blízkém okolí Stradonic. Každý den nám zpestřovaly aktivity spojené s historií regionu - nejprve jsme kolem hradiště Žlubinec plnili vědomostní soutěž, jejíž tajenkou byl již zmiňovaný Jungmann. Večer jsme si pak při táboráku zazpívali u kytary a opekli špekáčky. Čtvrteční výprava v sobě snoubila regionální pověsti a moderní techniku, za pomoci navigace jsme hledali schránky a plnili úkoly související s místními legendami. Poslední večer jsme tradičně zakončili diskotékou. 

Nejen večery, ale i celé dny patřily hrám, kde si děti vyzkoušely různé styly komunikace a spolupráce. Učily se naslouchat druhým, pomáhat si a podporovat se v krizových situacích.

Poslední den byl ve znamení radosti ze setkání se svými blízkými. Zároveň to byl i den smutný, protože končilo něco krásného, něco, co nás všechny společně sblížilo, umožnilo nám poznat se lépe navzájem…

Ale není všem dnům konec! Víte, jak se pozná perfektní škola v přírodě? Že na cestě zpět už přemýšlíte nad tou další a to byl i náš případ. Škola v přírodě skončila, ať žije ta příští!